O Kozijášovi aneb Jak se z čerta stal anděl

V pekle je konec týdne nejlépe placený, protože tam tou dobou bývá velký frmol. V neděli chodí lidé do kostela ke zpovědi a ne všichni se dočkají odpuštění. Proto se v pekle každou chvíli rozsvítí červený nápis „Duše už kluše“ a vzápětí frčí hříšník do pekelné čekárny černou rourou. Přesto si nedělní službu nechce nikdo z čertů brát. Co se peklo zmodernizovalo a pekelníci jezdí o víkendu na výlety, je těžké někoho na ten den sehnat.

     Na tuhle neděli se přihlásil čert Kozijáš, který si chtěl přivydělat na naslouchátko. Měla to být jeho první služba. Nebyl ani chytrý, ani hloupý, ani hezký ani ošklivý, vlastně to byl úplně obyčejný čert. Jediné, co ho odlišovalo od ostatních chlupatých kolegů, bylo jedno ucho. Když byl malý, nakláněl se příliš nad pekelný kotel, kde se vařily duše a ono mu uhořelo. Díky tomu občas špatně slyšel a ostatní čerti se mu za to posmívali.

     „Tak další!“ zvolal Kozijáš a do jeho čertovské přijímací kanceláře vešel loupežník. „Tak jak tady pročítám ty vaše hříchy, máte to náramně polepené. Budu vás muset šupito presto poslat na dvojku.“

     „Co je dvojka?“ zeptal se nejistě loupežník.

     „Dvojka je pekelná polepšovna, kde vás budou natahovat celý den za ruce i nohy,“ odvětil Kozijáš. „Nicméně, máme tu teď nový předpis, co sem poslal před týdnem Lucifer. Nařizuje se v něm splnit hříšníkovi poslední přání. To vaše vám můžu bez okolků vyplnit. Samozřejmě, že se nemůže týkat propuštění z pekla.“

     Loupežník se zamyslel, položil na úřední stůl dva plné měšce zlaťáků a vyslovil poslední přání. „Můžete tam nahoře mým kamarádům loupežníkům předat tohle zlato?“

     „Když je to poslední přání, tak ano. Za chviličku jsem zpátky.“ Kozijáš vyletěl nahoru na svět a odfičel do Králova Dvora. Chodil od krámku ke krámku, od řezníka k pekařovi a rozdával mince z měšců. Když je vyprázdnil, vrátil se zpátky do pekla k loupežníkovi.

     „Tak, hotovo! Všechno zlato jsem rozdal podle vašeho přání.“

     „Cože? Řekl jsem předat, ne rozdat! Řekl jsem loupežníkům a ne obchodníkům. Jsi snad nahluchlý, čerte?“

     „S tím už se nedá nic dělat,“ pokrčil rameny Kozijáš a poslal loupežníka na dvojku.

     Sotva se za ním zabouchly dveře, už tu byl další hříšník. Na židli se posadila stará čarodějnice. „Tak, paní čarodějnice, s vámi to vezmu zkrátka. Vy toho tady máte a mě dneska tlačí čas. Posílám vás jednoznačně na jedničku. Páchala jste pěkně jedovaté věci a je jen dobře, že už jste tady a nemůžete dál škodit.“

     „Počkej, čerte, právě to ještě naposledy chci. Můžu mít přece poslední přání, které musíš splnit? V mé jedové chýší je v horní polici jed. Ten vezmi a pak ho dej do čaje princezně Karolínce, ať se otráví a prince Mojmíra si vezme moje favoritka Matylda.“

     Přání je přání a tak Kozijáš zase vyletěl z pekla a hurá do doupěte zlé čarodějnice. Popadl sklenici a rovnou s ní vletěl do zámecké kuchyně. Tam už kuchařka připravovala princezninu snídani. Na podnose byl talíř plný koláčů a krásný puntíkatý hrneček s voňavým lipovým čajem. Kozijáš vytáhl sklenici, dal do čaje dvě lžičky a frrr zpět do kanceláře.

     „Hotovo, čaj je sladký jako cukrová vata. Dal jsem tam princezně med, co jsem u vás našel v dolní polici.“ „Cože?“ vyjekla čarodějnice. „Řekla jsem do čaje jed, ne med! Řekla jsem v horní polici a ne dolní polici. Jsi snad nahluchlý, čerte?“

     „No, stalo se a já s tím už nic neudělám, čarodějná paní. A vás čeká polepšovna v jedničce. Tam se vytahují uši, nosy a každý čtvrtý den i krky.“

     Čarodějnice byla spravedlivě potrestána a už nikdy nebude ubližovat dobrým lidem. Sotva si Kozijáš dovařil kávu, přisvištěl další hříšník, tlustý kupec z vesnice za kopcem. „Teda, člověče! Vy jste ale vydřiduch, vyžírka, lakomec, sobec, krutigroš, filuta, číman, podvodník, lichvář a zlořád!“ Kozijáš se nad otevřenou knihou hříchů velice rozčílil, protože ze své čertovské duše neměl tyhle šizuňky rád.

     „Tak vysypte své poslední přání, ať už vás mám z očí a ta káva není úplně jako led!“

Kupec mu pošeptal poslední přání a Kozijáš vyletěl za třetím úkolem. Přistál kousek za vesnicí, převlékl se jako pocestný a šel do hospody. U hostinského objednal pro každého hosta v sále kuřecí polévku a spustil:

     „Tuhle dobrou polévku pro zahřátí máte od mladého kupce Štěpána, co má krámek hned vedle školy. Srdečně vás, vážení sousedé, tímto zdraví a zve na nákupy za ceny více jak sousedské. Protože není moc výřečný, poprosil mě, abych za vámi zašel a tuhle novinu vám vypověděl.“ Hospodský roznesl všem polévku a sousedé slíbili, že brzo zajdou na nákupy.

     Kozijáš se spokojeně vrátil do kanceláře a hned spustil: „Tam bylo veselo! Mladý Štěpán prodává jako o život. Sám jsem si u něj před návratem koupil tenhle modrý kytičkovaný šátek. Zachránil jste ho před úplnou chudobou.“

     „Cože?“ vysoukal ze sebe naštvaný kupec. „Šeptal jsem ti, že máš pomluvit kupce Štěpána a ne ho vychvalovat! Jsi snad hluchý, čerte?“ Kozijáš se rozzlobil a zavelel: „Do trojky s tebou, ty pacholku! Tam kroutí celý den jazyky!“

     Když už si chtěl konečně v klidu dopít vystydlou kávu, uslyšel hlasité zaklepání na dveře. Překvapilo ho to, protože si byl jistý, že už v čekárně nikdo není. Červené světlo se nerozsvítilo, ale dveře se otevřely. K jeho velkému překvapení vstoupil anděl.

     „Milý Kozijáši, dnes je neděle a ty jsi v tento svěcený den učinil nechtěně tři dobré skutky za sebou. Proto mě Pán Bůh poslal, abych ti poděkoval a přivedl k nám do nebe jako anděla. Za tvoje ušlechtilé skutky ti vrací i tvoje spálené ucho.“

     Zkoprnělý Kozijáš nejprve třikrát polknul, pak nadlouho oněměl a nakonec ze sebe vysoukal: “A… A svoje jméno si můžu nechat? Nebo se Kozijáš do nebe nehodí?“ „Tyhle drobnosti probereme později,“ usmál se anděl. „Jdi si zabalit věci na cestu a já si zatím zaskočím za Luciferem vyřídit tvůj propouštěcí list z pekla.“

-KONEC-

Ilustrace Petr Herold